Den  patnáctý 26.11.2012, tak zas někdy Kambodžo

Tak jsme si mysleli, jak se krásně vyspíme a zase nic. Minulé noci na ostrově řval generátor, když ho vypnuli, tak zvěř (cvrčci, žáby, opice, nebo co tam všechno ječelo) a tady v Sihannoukville hudba, tuktuky a turisti až do rána. Pořád jsme se budili. A k tomu byla strašně tvrdá postel. Nevyspalí si ale dáváme čerstvý croissante v mini pekárničce, což je příjemná změna. Odjíždíme v osm hodin minibusem směr Vietnam, pořád někde stavíme, někoho nabíráme a jen co pochválím nahlas jejich asfaltky, odbočujeme vpravo na město Kampot a cesta se mění na střídavě asfalt, nebo hlína. Dost to hází a Andrejka je z toho nevrlá. Cesta ale trvá přes tři hodiny, práší se, drncá to a jsme zase namačkaní v minibuse, radši už ani nepočítám, kolik nás v něm je. Po Kampotu projíždíme Kep a pár kilometrů za ním je hranice. Vede k ní hliněná cesta, vlevo jsou jen dvě malé budky a tam nám vytrhnou papírek z pasu, který jsme dostali při vstupu do Kambodže a je to. Občas tu jen tak někdo projede na mopedu, nebo i v autě a celníci sedící mezi budkami na někoho, asi náhodně, zařvou „Áááááááááá?“, ten zastaví a jde ukázat doklady. Pozorovat to je docela zábava a ani to není celnice, spíš holubník. Bereme si batohy z minibusu a všichni jdeme pěšky asi kilometr k celnici vietnamské. Tam jen zkontrolují vízum, řeknou si o jeden Dolar (nevím za co) a asi za deset minut nasedáme do jiného minibusu, už vietnamského. Ten nás veze přímo k rychlé lodi do přístavu. Narychlo kupuji dvě bagety u pojízdného stánku. Andrejka nechce, ale čeká nás ještě hodina a půl plavby, pak cesta z přístavu… Do bagety nám paní dala plátky vepřového, nějaké zelí, citronovou trávu, chilli a přelila to sojovkou. Zblajzli jsme to jako malinu! Mňam, hned je poznat, že jsme ve Vietnamu. Plujeme docela rychle a loď se jen tak jemně houpe. Po hodině a půl jsme na Phu Quocu, sedáme na další minibus, který nám nabídli za šest Dolarů u vietnamské celnice. Ten nás dováží k resortu Lien Hiet Thanh, kde jsme byli před rokem. Jsme zvědaví, jestli to tu bude vše při starém. Celkem je, ale ceny jsou někde jinde. Minulý rok jsme platili 25 Dolarů za chatku s větrákem kousek od pláže a teď máme podobnou, o kus dál, za 35, ale s klimatizací. Kdybychom chtěli tu samou, co před rokem, tak ta je za 40. Ceny se prostě zvedly a je taky sezóna. Zkouším smlouvat, že tu budeme 6 nocí, ale nezájem. Jdeme se ještě podívat do dvou resortů vedle, ale je to všechno na jedno brdo. Je pravda, že je to tady v okolí (z těch levnějších ubytování) nejhezčí resort. Je tu krásná zahrada, u pláže restaurace, kde večer vždycky dají stoly s židlemi do písku až k moři. Tak zůstáváme a těšíme se, jak si užijeme těch pár dní v klidu a pohodě. Večer si dáváme ty jejich výborné smažené závitky s rybí omáčkou, pivo Saigon a hovězí se zeleninou. Hned jsou u nás psi, kteří tu byli i před rokem. Jen ty jejich věčně hrající si štěňátka tady nejsou. Andrejka poznává fenku Šušu a ona jí ne .

 Zítra prolenošíme den a pozítří si půjčíme motorku. Zajedeme se podívat k vodopádům v kopcích, které jsme minulý rok nestihli. Nebo to vezmeme zase na nějakou opuštěnou pláž. Jestli se zvedneme z písku, napíšeme pár řádků.

A+Z, ostrov Phu Quoc, Vietnam, Lien Hiet Thanh, chatka 24

Den  šestnáctý a sedmnáctý 27 a 28.11.2012, záhada jménem moře

A zase ta krásná rána… vstáváme v devět a jdeme se nasnídat do restaurace a sedáme si ke stolu do vyhřátého písku… Dnes (27) si odpočineme u moře a tak celkem není o čem psát. Jsme rádi, že už tu není tak strašné vedro, jako v Kambodži. Trošku nám ale nehraje něco v moři. Minulý rok to tu bylo křišťálově čisté, jako z pohlednice a teď je sotva vidět v jednom metru na dno. Není to zkalené pískem, vlny nejsou, barva je to taková nahnědlá a tak se večer ptáme majitele, co se stalo s mořem? Říká, že se takhle prý zakalí dvakrát do roka a neví proč. Nějak se nám nechce věřit tomu, že by nevěděl.  Zkusíme se poptat jinde. Buď za to můžou nějaké řasy, nebo tu někde něco vyvádějí. Každopádně je to obrovská škoda. Oproti minulému roku se tady strašně začalo budovat. Nové letiště, dvouproudové silnice, drahé hotelové resorty a hlavně tu začíná být „přerusákováno“. A to fakt nemusíme. Je to znát i na večerním trhu v Duong Dongu (hlavní město Phu Quocku), kde si dáváme grilované krevety, špízy se zeleninou a s kuřecím masem. Všechno s rybí omáčkou a rýží se zeleninou. Strašná dobrota. Jen nám ji kazili, jak říká Andrejka, Carevny a Careviči, kteří za námi chlastali vodku a zase byli jako doma… Platíme a začíná liják jako blázen. Padají strašně tlusté kapky a za deset minut je po dešti. Jdeme si ještě projít trh a za čtvrt hodiny znovu. Tentokrát prší déle a tak si bereme taxi skoro až k chatce. Andrejce se nechtělo šlapat ty čtyři kilometry po vyhřáté pláži. Já jí to připomenu, až se budeme doma brodit sněhem z letiště

 Ve středu dopoledne, hned po snídani si jdeme půjčit motorku. Kousek za resortem za 150,- Kč na celý den bereme pěknou žlutou Yamahu. Nikdo po nás ani nechce pas, nic. Ať prý přijedeme do devíti do večera. Na cestu nám ještě dávají mapu a vychlazenou vodu. A tak vyrážíme prozkoumat sever ostrova. Jedeme přes Duong Dong s bláznivým provozem, pak podél letiště, asi kilometr po červené hlíně a potom najíždíme na asfaltku. Jedeme po ní asi 20km. Přijíždíme do Cua Can a už jedeme po hliněné cestě, která je celkem rovná, jen občas nějaká díra, tak to smažíme. Kousek za vesnicí se zastavujeme na opuštěné dlouhé pláži Dai a koupeme se „jen tak“. Paráda! Jen to moře je tu zase takové kalné. Trošku si dávám cestou z pláže terénní vložku a jedeme dál na sever směr vesnička Mui Dong. Tu jen přejíždíme (díra) a jedeme krásnou bahnitou cestou džunglí směr východ. Sem tam potkáme jen někoho na mopedu a jinak nikoho. Vlastně ještě obrovskou stonožku. Andrejka fotí a já se držím opodál. Fuj. Touto krásnou cestou jedeme dobrou hodinu. Je to furt nahoru, dolů a tak si říkám, mít tu tak kolo… Přijíždíme do bezejmenné vesničky, kde zastavujeme u malého občerstvení a dáváme si nudlové polévky s masem a zeleninou (nic jiného neměli), dvě piva a dvě výborné kávy. Spouští se liják a asi za deset minut je zase pryč. Už to obracíme směr Duong Dong a cestou zpátky se stavujeme na vodopády Da Ban. Trošku bloudíme. Zase žádná cedule. Nakonec ale trefujeme odbočku z hlavní a po šesti kilometrech drncání na hliněné cestě jsme u nich. Jsou to ani ne vodopády, ale taková pěkná řeka valící se po skále. Je tu jeden mladý vietnamský pár a ty nám ukazují, kde se můžeme vykoupat. Jdou s námi a koupají se taky s námi. Voda je taková narezlá, ale příjemně studená. Sedám si ve vodě na kámen a cítím, jak mě do zad něco ťukne. Asi klacek. A zas. Koukám a oni jsou okolo mě malé rybky a normálně do mě ťukají, jakoby okusují. Vietnamci se mě smějí. Cestou zpátky málem padáme s motorkou uprostřed hluboké kaluže, když v ní najíždíme na kámen. To prý mám za to, že jsem to chtěl projet rychle . Ještě nás docela pobavil způsob, jak tu převážejí na mopedu prasata. Mají je za sedlem v takové drátěné kleci a leží vzhůru nohama. Zítra nahrajeme další (asi poslední) fotky. Nechali jsme si ještě motorku na zítra a vezmeme to pro změnu na jih ostrova (pláže, kokosovníková věznice a farma na rybí omáčku).

Den  osmnáctý 29.11.2012, pokrok nezastavíš

Ráno po deváté startujeme naši raketu Yamaha a směřujeme k jihu do města An Thoi. Jedeme po nové silnici tam, kde před rokem byla hliněná cesta. No ale asi po pěti kilometrech končí a začíná zase ta stará. Stavujeme se na perlové farmě, na které jsme byli před rokem a ptáme se, proč je moře tak špinavé. Potvrzují nám to, co jsme si mysleli. Mohutně se tu staví (nové letiště, dvouproudové cesty, obrovské hotelové komplexy, a když zaprší, všechnu tu hlínu a písek berou řeky do moře. I majitel perlové farmy je z toho smutný. Asi za půl hodiny přijíždíme do města An Thoi. Na začátku se jdeme podívat do kokosovníkové věznice, kde dříve Francouzi měli vězení a po nich tam Američané zavírali lidi z Vietkongu. Nejdřív si myslíme, že věznice je funkční a hlídaná. Jsou tam vidět dozorčí. Když přijíždíme blíž, zjišťujeme, že to jsou sochy. Trošku taková maškaráda. Je tu vyobrazeno, jak se zde mučilo, vařilo, zavíralo do tmavé díry… Jedeme pryč. To nám stačilo v Phnom Penhu. Naštěstí skoro naproti je továrna na rybí omáčku. Zaměstnanci hrají poker a nikdo si nás nevšímá. Jdeme se podívat do haly, kde stojí plno dřevěných sudů a v nich kvasí malé rybky, z kterých se potom stáčí rybí omáčka. To je ale smrad! Po chvíli si zvykáme a dokonce lezu po štaflích podívat se, jak to vypadá z vrchu. Celkem nic není vidět, jen plno tmavě hnědé husté vody. A ještě větší smrad. Kupujeme si vzorky domů a uháníme na čerstvý vzduch. Pak konečně směr pláž Sao. Kdo viděl naše fotky, to je ta pohádková pláž s nakloněnými palmami. Po příjezdu nám to tu vůbec nic neříká. Jsou tu dvě nové velké restaurace a v nich plno lidí. Moře je čisté, ale všude na pláži je plno nějakých rostlin smíchaných s odpadky. Nemůžeme se zorientovat, kde jsme to před rokem seděli u stolku a jedli nudle. Skoro sami a u pláže jako z kalendáře. Jdeme se projít vpravo podél moře, asi kilometr a tam sice nikdo není, ale odpadků čím dál tím víc. Cestou zpátky se ještě koupeme a jedeme zpátky asi hodinu rozestavěnou silnicí. Cestou ještě vidíme rozestavěné obrovské moderní letiště, které vykukuje uprostřed ostrova. Škoda, tak to prostě je, pokrok nezastavíš.

 Večer se jedeme najíst do města do takové velké jídelny pro místní. Všude jsou zase ty mini plastové židličky (u nás prodávané jako dětské) a nízké stoly. Nohy se nám pod ně nevejdou. Dáváme si nudle s hovězím a k tomu jednu porci smažené zeleniny. Je toho za stejnou cenu (70,-Kč/porce) asi třikrát tolik, než v naší restauraci na pláži. Přecpáváme se a zpátky nechávám Andrejku řídit skútr. Bojí se a jedeme pomalu. V takovém bláznivém provozu je to křest ohněm. Sláva! Dojeli jsme do cíle, kousek před náš resort, odkud jsme si motorku půjčili. Majitel tady má venku u baráku oslavu jako blázen, hudba strašně řve, a jeden host za druhým zpívá příšerně karaoke. Samozřejmě nás zvou dál, nalévají pivo, dávají polévku, pak tancujeme, a kdyby Andrejka nedostala průjem, tancujeme tam asi doteď .

NOVÉ A ASI POSLEDNÍ FOTKY DO GALERIE PŘIDÁNY!

Den devatenáctý a dvacátý 30 a 1.12.2012, byli jsme tu rádi (většinou)

V pátek odpočíváme u moře a pak u nově postaveného komplexu bungalovů, který jsem objevil, když jsem se šel předevčírem proběhnout. Je to asi dva kilometry po pláži a mají tam krásný hluboký bazén, trávu a nikdo nikde. Andrejka se bojí, že nás někdo vyhodí, ale tady vám nikdo nic neřekne. A tak se tu rozvalujeme sami a bazén máme pro sebe. Večer zase sedíme při večeři na pláži a k jídlu si dáváme docela dobré vietnamské víno z Dalatu. Červené. Ve čtvrtek skoro to samé. Jen ležíme na pláži a odpočíváme. Večer si dáváme za 390.000,- večeři opět na pláži. Je to bašta. Ani nebudu psát, co jsme měli. A nebo jo? Tak dobře. Dělali tu barbecue a opekli nám tuňáka, špízy s kuřecím masem, plátek vepřového, mix zeleniny, čtyři brambory ve slupce, dvě česnekové bagety, k tomu jsme si dali tonic a do toho z domova Becherovku. Naposled pozorujeme poklidně převalující se moře a užíváme tepla!

 Vzpomínáme, na naši dlouhou dovolenou a hlavně na celou Kambodžu. Je jiná než Vietnam. Chudší, ne tak milá a ani jídlo nebylo tak dobré. Nezastíráme, že jsme si užili cestu Vietnamem minulý rok víc. Já jsem byl docela dost často nesvůj. Hlavně kvůli zdraví. Všude, kde jsme se pohybovali, jsme mohli na nějaké kvalitní ošetření v případě nehody, nebo nemoci zapomenout. Snad kromě Siem Reap. Tam je to OK, nebo odtud je to už kousek do Thajska a v případě vážnějších věcí se doporučuje odjet tam. Naštěstí jsme vše zvládli (kromě pár průjmů) bez úhony. I úder blesku do sousední chatky. To tam ten nahoře asi při nás stál.

 Kambodža je velmi chudá. Více než 30% obyvatel trpí podvýživou a gramotnost je prý okolo 70%. I když tam, kde jsme se pohybovali my, to zas až tak znát nebylo. Ale málo kdy jsme zažili, že by někdo žebral. Jen Andrejku strašně naštval tlustý kambodžký kluk v Angkoru, že chtěl po ní ananas a furt ji říkal GIVE ME (dej mě), jako kdyby mu to tam nerostlo někde na zahradě. Asi jedno z nejkrásnějších míst byl odlehlý Sen Monorom. Minimum turistů a krásná příroda. Výlet se slonem se nejvíc ze všeho líbil Andrejce. A mě nejvíc na ostrově Koh Rong. Tam to bylo ještě takové zapomenuté. Zatím. Ale ani Phnom Penh měl něco do sebe a klidná ulička, v které jsme bydleli. Když jsme si naproti hotelu po procházce rušným centrem dali pivo, nemělo chybu. Zklamalo nás Švábinokvill, teda vlastně Sihanoukville. Přeplněné turisty, špinavé, drahé. Pak přišel ten krásný Koh Rong, pohodový Coco resort, krásné moře… To už byla dovolená.

 Samostatná kapitola je historie Kambodže. To strašné muzeum genocidy a plno lidí bez nohou, které jsme za celou cestu potkávali. Tolik si toho museli vytrpět. Zaujalo nás vyprávění Runa v Sen Monoromu, jak se jeho táta učitel schovával před Rudými Khméry v džungli a nakonec dodal „teď už je dobře“… Tak ať je to jen a jen lepší!

 Zítra v 15:15 odlétáme do Saigonu. A tam už se moc neohřejeme. I když vlastně asi ano. To vedro nám už začíná lézt na nervy. Tady ve Vietnamu to ještě jakž takž jde, ale v Kambodži to bylo něco strašného. Vedro bylo vždy a všude. Ráno, večer, v noci, ve vodě, při dešti, po dešti... Jak já se těším, až si půjdu do Pekla zaběhat! Oba se těšíme domů a chceme opět poděkovat těm, kteří nám psali hřejivé vzkazy, na které jsme se vždycky těšili. Snad se vám naše řádky líbily a tak  អរគុណ (děkujeme) a zase někdy ahoj.

Andrejka a Zdeněk